V 60. letech, kdy nastal nebývalý rozvoj autobusové dopravy (nejen) v tehdejším Československu, bylo třeba řešit dodávky nových autobusů pokrývajících tehdejší zvýšené přepravní nároky. Situace byla vyvolaná nízkou cenou ropy (a tím i pohonných hmot) oproti elektrickému proudu (v 70. letech pak byla situace opačná). Vysokomýtská Karosa (s pobočkami) tehdy sice vyráběla autobusy Škoda 706 RTO (sériová výroba městských vozů Karosa ŠM 11 se pozvolna rozbíhala od roku 1965), ale dosavadními vozidly nebylo možné uspokojit vysoké nároky dopravců. Situaci měly řešit dodávky autobusů Ikarus 620/630 z Maďarské lidové republiky (MLR). Jednalo se zejména o politické rozhodnutí. V roce 1963 u nás proběhly zkoušky autobusu Ikarus 620, které ale nedopadly příznivě. I přes to během 60. let došlo k dodávkám zmíněných autobusů také do tehdejšího Československa. Výrobcem autobusů Ikarus 620/630 byla firma Ikarus, továrna na karoserie a vozidla, Budapest, Mátyásföld (Maďarská lidová republika). Díky nespolehlivosti, poruchovosti, vysokým provozním nákladům a také kvůli hlučnosti byly autobusy Ikarus 620/630 brzy vyřazeny z pravidelného provozu. Na našem území poslední tyto autobusy v pravidelném provozu dojezdily už v první polovině 70. let.

Autobusy Ikarus 620/630 vzešly z modelu Ikarus 60 B, jehož prototypy vznikly v roce 1957. Další prototypy, Ikarus 603 (v linkovém provedení) a Ikarus 604 (v městském provedení), byly představeny v roce 1959. Ještě v témže roce započala sériová výroba, ale s označením Ikarus 620 (městské provedení) a Ikarus 630 (linkové provedení). Oproti prototypům se sériově vyráběné autobusy drobně odlišovaly. V této modelové řadě rovněž vzniklo mnoho speciálů (např. pojízdné pošty, pojízdné rentgenové pracoviště apod.). Sériová výroba autobusů Ikarus 620/630 probíhala v letech 1959 až 1971, kdy bylo vyrobeno celkem 14 733 těchto autobusů, z čehož téměř 10 000 ks připadlo na městské vozy a necelých 5000 ks pak na linkové vozy. Mezi lety 1961 až 1967 do tehdejšího Československa bylo dodáno celkem 1565 autobusů Ikarus 620/630, přičemž 318 vozů bylo v městském provedení. Obě verze autobusů provozovaly podniky ČSAD (Československá státní automobilová doprava) s celorepublikovou působností, které provozovaly regionální linkovou autobusovou dopravu a také zajišťovaly mnoho provozů městské dopravy. Městské autobusy Ikarus 620 pak provozovaly především Dopravní podniky (např. Praha, Brno, Ostrava). Linkové autobusy Ikarus 630 se od městské verze lišily jedněmi čtyřdílnými elektropneumaticky ovládanými dveřmi v pravé bočnici, střešní galerií zavazadel a upraveným interiérem (větší počet sedadel). Ostatní prvky byly shodné s městskou verzí.

Koncem roku 1963 pražský dopravní podnik obdržel 40 městských autobusů Ikarus 620 (ev. č. 500-539). V souvislosti s přečíslováním pražských autobusů na přelomu let 1963 a 1964 došlo i u těchto vozů k přečíslování na číselnou řadu 4500-4539. Všechny vozy byly přiděleny dejvickým garážím, které k parkování a deponaci využívaly i odstavné plochy Dejvice, Suchdol nebo Stadion Strahov. Je však velmi pravděpodobné, že Ikarusy 620 byly do provozu zařazeny již s novými čtyřmístnými ev. č. Naproti tomu je třeba doplnit, že třímístná i čtyřmístná ev. č. se objevují v několika dochovaných dobových archivních materiálech, tudíž uvádění těchto vozů s třímístnými ev. č. v roce 1963 je rovněž správné. K zařazení do provozu Ikarusů 620 došlo patrně počátkem roku 1964. Vzhledem k tomu, že první autobusy Ikarus 620 byly z provozu vyřazeny už v roce 1965 a poslední pak v roce 1969, nedošlo u nich k dalším výměnám státních poznávacích značek (SPZ). Přehled autobusů a jejich SPZ je uveden v tabulce pod obrázkem.

Autobusy Ikarus 630 od výrobce byly standardně dodávány v tzv. „polomáčeném nátěru“ v kombinaci barev khaki (od podokenních lišt níže) s bílou barvou (od podokenních lišt výše včetně střechy). Doplňkovými barvami se staly černá a šedá. Linkové autobusy se běžně dodávaly se střešní galerií pro zavazadla a přístupovým žebříkem uchyceným v zadním čele. Střešní galerie i žebřík byly v bílé barvě. Městské autobusy Ikarus 620 od výrobce byly standardně dodávány v tzv. „polomáčeném nátěru“ v kombinaci barev červené (od podokenních lišt níže) s bílou barvou (od podokenních lišt výše včetně střechy). Doplňkovými barvami se staly černá a šedá. Autobusy Ikarus 620/630 dodávané v letech 1966 a 1967 pak měly bílý základ karoserie s červenými pruhy (typ Ikarus 620) nebo bílý základ s modrými pruhy (typ Ikarus 630). V obou případech černá a šedá opět byly doplňkovými barvami.

Pražské autobusy Ikarus 620 byly dodány v tzv. „polomáčeném nátěru“ v kombinaci barev červené a bílé s doplňkovými barvami černou a šedou. Na obou bočnicích se nacházely městské znaky a secesně vyvedená ev. č. Pravou bočnici doplňovaly nápisy „VSTUP“ (u předních čtyřdílných dveří) a „VÝSTUP“ (u zadních čtyřdílných dveří). Na předním čele se nacházela bílá tabule s červeným písmenem S, které vyjadřovalo samoobslužný (či oficiálně jednoslužný provoz. Toto uzpůsobení znamenalo, že autobusy nebyly vybaveny stanovištěm průvodčího, ale automatem (či tzv. „kasičkou“) na placení jízdného.

Vzhledem k atypičnosti autobusů Ikarus 620, nedošlo v Praze ke generální opravě (GO) u žádného z těchto vozů. Výjimku tvořily nutné provozní opravy a pravidelné prohlídky. Během krátkého provozu došlo k výměně zpětných zrcátek (z horní části byly držáky umístěny níže pod čelní okna) nebo k výměně směrových světel za oválná (v přední části zaoblené karoserie a pod prvními okny v obou bočnicích).

Autobusy Ikarus 620/630 měly karoserii zaoblenějších tvarů. Celokovová, uzavřená (trambusová) karoserie měla elektricky svařenou kostru nejprve z uzavřených ocelových profilů, později z lisovaného plechu. Kostra karoserie byla vně oplechovaná ocelovým a hliníkovým plechem. Vnitřní obložení karoserie a střední část stropu byly z dřevovláknitých desek. Podlaha asi 880 mm nad zemí. Zadní plošina byla o jeden schod snížená. Na předním čele se nacházely vylisované výstupky pro čtyři reflektory vnějšího osvětlení vozu, maska robustního provedení a čtyři panoramatická, zaoblená čelní okna. Mezi maskou a čelními okny se nacházel znak výrobce, před řidičem pak menší větrací mřížka. Nad čelními okny byl situován držák orientace linky. Na zadním čele se nacházely vylisované výstupky pro podélné, obdélníkové sdružené zadní svítilny (vozy od roku 1965 již měly svislé svítilny s odlišným uchycením), zadní okna (dvě rovná a dvě zaoblená) a překryvné lišty (vozy od roku 1964 měly spodní nedělené lišty). Uprostřed, nad zadními okny se nacházel držák orientace linky. Přední i zadní čelo doplňovaly robustní nárazníky.

V pravé bočnici se nacházely dvoje čtyřdílné, elektropneumaticky ovládané dveře (se světelnou a zvukovou signalizací nade dveřmi; linkové autobusy Ikarus 630 měly jen jedny čtyřdílné elektropneumaticky ovládané dveře) a ručně ovládané dveře na místo spolujezdce. Za předními čtyřdílnými dveřmi se nacházela palivová nádrž. V levé bočnici, na stanoviště řidiče byly také ručně ovládané dveře. Pod oběma ručně ovládanými dveřmi v nižší partii karoserie se nacházely přístupové nášlapy. V obou bočnicích se nacházela okna s horní vyklápěcí částí. Po obvodu celé karoserie byla hliníková podokenní lišta. V nižší partii (jen na obou bočnicích a na zadním čele) pak byla druhá hliníková lišta. Podlahu tvořil dřevěný základ, na který se lepily podlahové krytiny (gumové rohože nebo pak i linoleum) doplněné dřevěnými latěmi. Stanoviště řidiče bylo situováno v levé přední části interiéru. Uprostřed se nacházel motor a vpravo sedadlo spolujezdce. Stanoviště řidiče odděleno od vnitřního prostoru prosklenou přepážkou a závěsem. Sedadla cestujících s trubkovou konstrukcí byla čalouněná, potažená koženkou, uspořádaná příčně v kombinaci 2 + 1, nad podběhy zadních kol byla po obou stranách trojice sedadel umístěna podélně a vpředu za stanovištěm řidiče bývala lavice pro pět sedících cestujících nebo čtyři sedadla umístěné proti směru jízdy. Linkové autobusy pak měly příčně uspořádaná sedadla v kombinaci 2 + 2. Pokud autobusy Ikarus 620 (městské vozy) nebyly vybaveny stanovištěm průvodčího (u zadních dveří), měly u předních dveří pokladnu pro placení jízdného. Interiér cestujících byl vybaven také držadly uchycenými ve stropě, v rámech sedadel a v podlaze, tlačítky bzučáku, naftovým topením a osvětlením.

V tabulce jsou uvedeny základní technické údaje k autobusům Ikarus 620. Na tomto místě je třeba upřesnit fakt, že v několika zdrojích se technická data liší. Typickými příklady jsou informace o hmotnosti vozu, kdy některé zdroje udávají hmotnost 8300 kg, jiné pak 8150 kg. Rozdíly v hmotnosti ovlivňovalo několik faktorů (např. existence či absence stanoviště průvodčího). Dále se jedná o informace týkající se maximální rychlosti, kdy se někde uvádí 60 km/h nebo 65 km/h anebo 58 km/h a 76 km/h (u linkových vozů Ikarus 630). Důvodem bylo zpřevodování v převodovce, ovšem správné údaje by měly mít hodnoty 58 km/h (Ikarus 620) a 76 km/h (Ikarus 630). Uvedené hodnotové rozdíly jsou vyvolány jednak tím, že z té doby neexistuje mnoho materiálů k Ikarusům 620/630, ale také tím, že tehdy se některé informace záměrně zkreslovaly (např. kvůli lepšímu odbytu autobusů). Údaje v tabulce se vztahují k pražským autobusům Ikarus 620 (ev. č. 4500-4539).

Základní technické údaje autobusu Ikarus 620

Pražské autobusy Ikarus 620 byly z pravidelného provozu odstavovány (a vyřazovány) následovně: ev. č. 4500-4502, 4506, 4508-4512, 4515, 4517, 4525 (v roce 1965), 4503-4505, 4507, 4513, 4514, 4516, 4519-4524, 4526-4528, 4530-4538 (1966), 4539 (1967) a 4518, 4529 (1969). Žádný z těchto 40 autobusů nebyl sešrotován, všechny byly prodány (nebo tzv. „bezúplatně“ převedeny) jiným podnikům a institucím. Pokud je známo, tak dodnes se žádný z těchto pražských autobusů nedochoval (ani v podobě vraku).

V lokalitě Praha-Dubeč existoval sklad (vrak) upravený z autobusu Ikarus 620. Vozidlo se nacházelo v relativně zachovalém stavu. Dle některých detailů lze soudit, že zřejmě se jedná o autobus vyrobený v letech 1964 nebo 1965. Toto vozidlo nikdy nebylo provozováno pražským dopravním podnikem, s největší pravděpodobností jej provozoval některý ze závodů ČSAD. V sobotu, dne 27. srpna 2005, bylo vozidlo vyproštěno a po železnici přepraveno do Technického muzea v Brně. V roce 2021 tento autobus získalo Muzeum městské hromadné dopravy v Praze-Střešovicích se záměrem jej renovovat na historický exponát. Z vraku (včelínu) linkového autobusu Ikarus 630 budou pro renovaci použity náhradní díly.

Zdroje: Encyklopedie pražské MHD, 2. díl, Katalog vozidel – Autobusy (kol. autorů; 2015)

Autobusy v brněnské městské dopravě 1930 – 2005 (kol. autorů; 2005)

Československý dopravák, článek o autobusech Ikarus 620/630 (L. Hinčica; 2021)

Archivní a interní materiály z Archivu Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s.

Poznatky autora a Ondřeje Lásky